Šimoník

Korene nášho rodu Šimoník sú v obci Osek nad Bečvou (okr. Přerov). Ako napovedá názov obce, neďaleko tečie rieka Bečva.
Pôvod priezviska je v krstnom mene Šimon, pravdepodobne také meno mal dávny predok. Priezvisko bolo zapisované aj v podobe Šimon.

V pozemkovej knihe panstva Lipník nad Bečvou z r. 1609 nie je v Oseku zaznamenané priezvisko Šimoník.
Podľa vrchnostenského urbáře z r. 1688 mal Osek 68 osedlých, z ktorých 66 bývalo v dedine a 2 na Rybářích. Budovy patriace vrchnosti (dvůr, mlýn, olejna a Haltýře) nepodliehali právomoci rychtáře a preto neboli súčasťou urbára obce. Ani v tomto období nie je v Oseku zaznamenané priezvisko Šimoník.

Najstarší známy predok je Jakub (okolo 1700), ktorý mal s manželkou Marinou deti: František (25.9.1723), Antonín (okolo 1745). 

František sa 17.5.1747 oženil s Annou Ščasnou a mali deti: Antonín (10.2.1748), Kateřina (23.3.1753) vyd. Zábojová.
Antonín (1748) sa v r. 1766 oženil s Barborou Chromečkovou.
Kateřina (1753) sa v r. 1774 vydala za Antonína Záboja do Veselíčka. V tejto línii predkov priezvisko Šimoník už nepokračovalo.

Antonín (1745) sa 12.2.1771 oženil s Barborou Šípkovou. Zapísané má priezvisko Šimon. Mladomanželia dostali dišpenz, boli príbuzní v 3. stupni. V pozemkovej knihe je uvedené, že Antoš 24.3.1775 kúpil grunt č. 74.
František, ktorého rodičov zatiaľ nepoznáme, 15.1.1789 kúpil chalupu č. 37.
Šimoníkovci žili aj v dome č. 60.
Požiar 21.5.1780 zničil takmer celú obec.

Osobnosť
V dome č. 60 žil Josef s manželkou Františkou Hrdličkovou a mali syna Františka:V časopise Poodří 1/2018 Jana Krejčová v článku "Kněží zemřelí ve Staré Vodě" uvádza: P. Julius František Šimonik (Šimoník) byl řádovým knězem – piaristou, výtečným lingvistou ovládajícím desítku jazyků, historikem atd. Narodil se v Oseku nad Bečvou v domě č. 60, kde spatřil světlo světa 20.1.1845. Gymnaziální studia vykonal v Kroměříži a na kněze byl vysvěcen v roce 1863 v Karlsburgu v Sedmihradsku (Alba Iulia, Rumunsko). Poté vstoupil do řádu piaristů, věčné sliby složil roku 1885 a byl jako novic a pomocný kněz poslán do Staré Vody, kdy je zmíněn ještě k roku 1889. V dalších letech působil v piaristických střediscích v dnešním Rumunsku, tj. v Schassburgu (nyní Sighișoara, česky Segešvár), Kereku(?) a Kluži (Klausenburg, nyní Cluj-Napoca). V roce 1877 odejel do Ameriky, kde svou pastýřskou činnost vykonával v St. Paul a Nové Praze (New Prague, Minnesota). Zpět do vlasti se vrátil v roce 1884 a stal se duchovním správcem poutního místa ve Staré Vodě. Ve Staré Vodě napsal dvě publikace: Die Gnadenstätte St. Anna zu Altwasser in Mähren, Erzdiöcese Olmütz (1887) a Poutnické místo sv. Anny ve Staré Vodě na Moravě, v arcidiecesi Olomucké (1887). Tyto publikace nabízel i formou inzerátu v novinách. Se souhlasem provinciála se roku 1889 znovu odebral do Ameriky, a sice do státu Washington, kde působil v několika českých a slovenských osadách. Zemřel jako farář v New Castle, Pennsylvania 7. června 1913 v Pittsburgu v Mercy Hospitalu (Severní Amerika).