Slivanský

Priezvisko Slivanský je dnes veľmi zriedkavé. Naši predkovia pochádzali z kráľovského mesta Kouřim a potom z mestečka Zásmuky (okr. Kolín), ktorá bola centrom zásmuckého panstva. V Zásmukách a v ich okolí majú korene všetci nositelia tohto priezviska. Priezvisko by mohlo mať pôvod v ovocí (strome) - slivoň (viac druhov: slivoň slíva, slivoň trnka atď.). Priezvisko malo aj podobu Slivenský.
Kostol a zámok v mestečku Zásmuky ukazuje video.

Najstaršou známou osobou je Václav (okolo 1620) z královského mesta Kouřim. Vieme o jeho 2 synoch: Kryštof (okolo 1650) a Kašpar (1657).
Kryštof (1650) sa 21.2.1677 oženil s Annou Hanzlovou, žili v meste Kouřim a mali dcéru Kateřinu (17.6.1678).
Kašpar (1657) sa oženil s Kateřinou, v r. 1677 žili v mlyne v obci Doubravčany, ktorá je neďaleko na Z od Zásmuk. Potom žili v Zásmukách a Kašpar bol oborníkom, takže spravoval miestnu oboru. Možno to bola Zámecká obora. Kašpar a Kateřina mali deti: František Michal (25.8.1677), Matěj (25.2.1680), Alžběta (27.10.1684, zom. malá), Alžběta (20.8.1687), Dorota (31.10.1690), Kateřina, Zuzana (okolo 1690) vyd. Jelínková, Antonín (5.4.1696). Zuzanu a Katarínu zatiaľ neviem nájsť v matrike narodených. Kašpar zomrel 4.9.1707 vo veku 50 rokov (zapísaný je ako Slamenský).Deti Kašpara a Kateřiny (bez manželiek resp. manželov):

Zuzana (1690) sa 10.1.1708 vydala za Jana Jelínka. Žili v Pučeroch a tu priezvisko Slivanský medzi mojimi predkami končí.
Priezvisko malo pokračovanie po Matějovi. Jeho brat Antonín (1696) mal manželky Terezu a Annu a viac o ňom zatiaľ nevieme.

Matěj (1680) sa oženil s Annou, žili v Zásmukách a mali deti: František (5.10.1704), Tomáš (18.12.1706), Anna (9.7.1709). Matěj ovdovel a 24.2.1715 sa oženil s Dorotou Rybovou, s ktoruu mal deti: Jan (26.12.1715), Antonín (11.4.1717), dvojičky Josef a Marie Terezie (16.1.1720), Prokop (21.6.1723), Marie (21.8.1725), Josef (18.12.1726), dvojičky Josef a Karel (31.10.1729). Matěj opäť ovdovel, oženil sa s Alžbětou a s ňou mal deti: Alžběta (27.12.1733), Jakub (1.7.1735), Dorota (7.1.1738) vyd. Skočdopole, Jan (12.6.1741), Vojtěch (5.4.1743). Otec Matěj zomrel, keď mal najmladší syn 3 roky. O Františkovi (1704) vieme zatiaľ len to, že mal manželku Zuzanu. O Karlovi (1729) zatiaľ vieme len toľko, že sa 4.5.1755 oženil s Annou Kurfiřtovou.

Antonín (1717) sa 4.10.1740 oženil s Annou Začalovou z obce Nové Dvory. Žili v obci Cerhenice a okolo r. 1760 v Zasmukách. Antonín a Anna mali deti: Václav (12.9.1741), Martin, Anna Marie, Dorota, Kateřina, Antonín (6.8.1751), Ludmila, Magdalena, František, Vojtěch, Josef (4.2.1764).

Václav (1741) sa 17.11.1762 oženil s Mariou Magdalenou Cebuskovou. Václav bol maliar (lat. pictor), žili v Zásmukách v dome č. 132 a mali deti: Antonín (25.12.1764), Josef (6.2.1767), Alžběta (30.4.1769), Anna (23.7.1773), Jan (29.5.1778), Apolonia (30.10.1780), Magdalena (1788, zom. 9.1.1791). Mama Marie Magdalena zomrela a vdovec Václav sa 23.8.1792 ako 50 ročný vdovec oženil z domu č. 132 s vdovou Alžbětou. Josef (1767) sa 10.1.1826 ako vdovec ženil z domu č. 98 s vdovou Dorotou. Táto vetva vymrela po meči.

Antonín (1751) sa 15.5.1774 oženil s vdovou Kateřinou Kolářovou z Voděrad. V zápise je Antonín označený ako laboriorus, teda robotník. Antonín a Kateřina žili v Zásmukách v dome č. 119 a mali deti: Václav (8.9.1776), Kateřina (15.3.1780, zom. 3.10.1781), Tomáš (4.11.1785).
Václav (1776) sa 27.2.1797 oženil s Kateřinou Kolaříkovou z obce Sobočice. Václav a Kateřina sa viackrát sťahovali a tak sa niekedy ťažšie hľadá ich stopa. Vieme o týchto ich deťoch: Josef (1797), Jakub (1806), Václav (25.4.1810), Kateřina (30.11.1813), Barbora (13.3.1815). Mama Kateřina zomrela a vdovec Václav sa 21.5.1833 oženil s Annou Dvořákovou z obce Lhotky a v obci Lhotky začali žiť. Mali deti: Anna (11.7.1833), Marie (3.3.1838) vyd. Madlová.
Josef (1797) bol sluha, 3.2.1818 sa oženil s Kateřinou Kopeckou z obce Lhotky a v tejto obci aj zostali žiť. Narodili sa im deti: Anna (3.6.1819), dvojičky Antonín a Josef (12.6.1824), Marie (27.8.1826), Jan (1831).

Antonín (1824) sa 22.1.1856 priženil do obce Chrastná 30, jeho manželkou sa stala Kateřina Gabrielová a mali deti: Barbora (1.1.1856), Anna (28.2.1857), Jan (22.6.1859), František (18.6.1861), Františka (10.5.1863), Antonín (6.5.1865), Josef (13.5.1867), Václav (19.5.1870), Karel (21.5.1872, zom. na druhý deň), Karel (22.10.1873) a Anežka (13.2.1876). Priezvisko pokračovalo po 4 synoch - Janovi, Antonínovi, Josefovi a Václavovi. Josef (1867) sa usadil v USA a napísal svoj príbeh (pozri nižšie).
Jan (1859) sa 29.1.1884 oženil s Mariou Procházkovou z obce Bohuňovice. Usadili sa v obci Horní Kruty č. 5 a mali deti: Františka (15.10.1884) vyd. Vomáčková a Josef (25.8.1892).Antonín (1865) sa 12.5.1891 oženil s Antoniou Šedinovou, žili v obci Horní Kruty č. 16 a mali syna Josefa (7.1.1896, zom. 20.4.1903). Antonín ovdovel a 2.8.1898 sa oženil s Kateřinou Susovou, žili v dome č. 59 a mali syna Antonína (31.3.1901).

Josef (1867) žil s manželkou Josefou Sýkorovou v obci Dolní Kruty č. 10 a mali syna Antonína (26.6.1891, zom. 2.10.1891).

Václav (1870) sa 25.11.1895 oženil s Mariou Bohatovou, žili v obci Dolní Kruty v domoch č. 16 a 34 a mali deti: Antonín (7.11.1896), Alois (13.11.1898), Marie (28.12.1909) vyd. Pazderová. Alois (1898) byl v čs. legiích vo Francúzsku za 1. svět. války, po válce byl přijat do státní služby, jako pošťák, a přestěhovali se do Prahy.Jan (1831) sa 12.11.1849 oženil s Kateřinou Trávničkovou z obce Vavřinec, žili v obci Smrk v dome č. 3 a mali syna Františka (3.10.1852). František sa 24.6.1878 oženil s Kateřinou Strnadovou, žili v obci Skvrňov v dome č. 66 a mali syna Jana (27.12.1879). Jan (1879) bol v čs. légiách a potom žil v Poděbradoch.

Václav (1810) sa 27.10.1844 oženil s Alžbětou Píšovou z obce Skvrňov, usadili sa v obci Úžice v dome č. 13. Václav bol obecný pastier. Václav a Kateřina mali deti: Barbora (5.9.1849), Karel (7.1.1851, zom. 7.12.1851), Karel (14.1.1853). Mama Alžběta zomrela a vdovec Václav sa oženil s Annou Novotnou, žili v Smiloviciach v dome č. 6 a mali dcéru Františku (1.3.1864). Karel (1853) sa priženil do obce Mezholezy, 14.5.1877 sa jeho manželkou stala Barbora Cardová, žili v dome č. 3 a mali deti: Barbora (4.8.1878), František (2.9.1882). František (1882) sa oženil s Mariou Šantrůčkovou a mali deti: František, Jarmila a Jaroslav.

Slivanský v obci Sobočice

V dome č. 34 tu žil Karel s manželkou Annou Švaněkovou. Mohlo by sa jednať o Karla (1873) z obce Chrastná. Karel bol kočí. Karel a Anna mali syna Josefa (1895, zom. 26.9.1897). Narodili sa tu legionár František (24.1.1889) a hudobník Bohumil (19.2.1907).

* * *

Osobnosti

Bohumil Slivanský
* 19.2.1907 Sobočice - 10.12.1976 Plzeň
Hudebník, skladatel. Od dětství byl výborným multiinstrumentalistou, byl členem Městské hudby Zásmuky pod vedením kapelníka Gabriela Vágnera. Od roku 1946 působil v Československém rozhlasu Plzeň.

Václav Slivanský

Je potomok Aloisa (1898) z obce Dolní Kruty a Antonie Šafrovej. Narodil se a studoval v Praze, na konzervatoři ve třídě Jana Hecla a na Akademii múzických umění pod vedením Františka Čecha. Po ukončení vzdělání působil v orchestru činohry Národního divadla. Od roku 1977 byl zaměstnán v operním orchestru Národního divadla (Státní opery Praha) jako pikolista a od roku 1983 na pozici sólo flétnisty. Současně byl po několik let členem Symfonického orchestru Československého rozhlasu. Hrál v různých komorních orchestrech – Talichův a Český komorní orchestr, Pražský komorní orchestr, Camerata filarmonica Bohemia, Virtuosi Pragenses a jiných. Je spoluzakladatelem a uměleckým vedoucím komorního souboru Quartetto con flauto, který vznikl v době studií na konzervatoři v roce 1973. S tímto souborem natočil 4 CD a nespočet nahrávek pro rozhlas a televizi u nás i v zahraničí a vystupoval v Evropě, USA i Japonsku. Po celou dobu profesionálních interpretačních aktivit se intenzivně věnuje pedagogické činnosti na základním stupni hudebního vzdělávání. V letech 2012 – 2014 vyučoval hru na flétnu na Pedagogické fakultě UK. Jeho žáci jako sólisté i členové komorních souborů úspěšně reprezentují ZUŠ v Brandýse nad Labem na národních i mezinárodních soutěžích, kde získávají přední ceny. Pravidelně se od roku 2001 jako pedagog účastní mezinárodních interpretačních kurzů sólové a komorní hry Ameropa. Významně se věnuje sólové a komorní hře.

Ada Slivanská

Je manželka hudobníka Václava Slivanského. Narodila sa v Plzni. Je absolventkou konzervatoře v Praze obor housle (prof. Břetislav Ludvík), kompozice (prof. Jan Zdenek Bartoš) a filosofické fakulty Karlovy university, hudební věda. V době studií založila komorní soubor Quartetto con flauto, který funguje i rozšířený o další členy pod jménem Collegium Bohemia. Po absolutoriu a ročním působení ve Středočeském symfonickém orchestru Poděbrady byla angažovaná do Symfonického orchestru Českého rozhlasu (do roku 1999). V současné době se vedle činnosti interpretační (komorní a sólová hra, členka orchestru Státní opery Praha) věnuje záležitostem organizačním – je manažerkou několika sólistů a komorních souborů, spoluorganizátorkou mezinárodních festivalu komorní hry "Ameropa" a "Lesní roh". Krásnu hudbu hrá s Quartetto con flauto II vo videu J.J.Quantz - Triosonata.

Jan Slivanský

* 27.12.1879 Skvrňov č.d. 66, + 9.4.1957 Poděbrady

Legionář v Rusku, mobilní oddíl. Má kartu v databáze VUA Praha. Bydlel v Poděbradech čp.241/III.

Pamětní deska československým legionářům
ČS. LEGIONÁŘI 1914-1918 rodáci a občané Poděbrad
Umístění: Poděbrady, Školní 556, budova ZŠ T.G.Masaryka, interiér budovy

Josef Slivanský
* 1884 Úžice (?), Kutná Hora, + 7.5.1915. Nevieme, kde sa narodil a kto boli jeho rodičia.
Padol v boji v Galícii, v obci Bzostek, okr. Vysloka.

Alois Slivanský

* 13.11.1898 Dolní Kruty č. 16, byl v čs. legiích vo Francúzsku za 1. svět. války.

František Slivanský

* 24.1.1889 SobočiceBol čs. legionárom vo Francúzsku.

*

Slivenský v obci Všetaty
Obec Všetaty patrí do farnosti Kostelec nad Labem (S od Prahy). Žili tu Slivenskí, čo je malá obmena priezviska Slivanský. Zatiaľ nevieme, či boli príbuzní s našimi Slivanskými.

Všetaty sú v Soupise poddaných panství Brandýs nad Labem z r. 1700 od obr. 76. Uvedený je tu Pavel s manželkou Annou, ktorí mali deti: Jiřík (1685), Rosina (1685), Jan (1688), Václav (1691).

Václav (1691) mal dcéru Annu (okolo 1720), ktorá sa 20.1.1738 vydala za Jana Fabiana z obce Nedomice.

* * *

Výskyt priezviska Slivanský v súčasnosti - len 37 mužov a chlapcov má dnes toto priezvisko. Sústreďujú sa v stredných a severných Čechách.

* * *

Životopis Josefa a Josefiny Slivanských z Manitowoc, Wis.

Amerikán, národní kalendář, 1945, str. 119 - 123

Člověk stárne a když již není schopen práce, přehlíží tu činnost, jež mu byla v životě údělem. Když přemýšlím o trampotách v mládí a o pachtění se za živobytím, přece se mi zdá, že ten svět jest krásný a hodný k tomu, kdo chce pracovat. A že to stojí za to býti na čas hostem na světě.
Ve svém útlém mládí neměl jsem na růžích ustláno. Narodil jsem se v Chrastné u Uhlířských Janovic v Čechách 18. května r. 1867. Otec můj byl Antonín Slivanský a matka za svobodna se jmenovala Kateřina Gabrielová. Otec byl po 12 roků ve vojenské kapele. Když jsem byl malý chlapec, pamatuji se, že hrával při tancích. Doma k práci se neměl. Celá tíha starostí o rodinu spočívala na matce. Rodina naše byla velice chudá na pozemské statky. Za to však byla dosti bohata k rozmnožení národa a "ochránců" vlasti. Bylo nás šest bratrů a tři sestry. Jako Vysloužilý voják otec nikdy nešetřil rány nám darované, třeba že dobré slovo často bylo by více dokázalo než rána. Jak jsme jedno dítě po druhém dorostli, museli jsme ve 12. roce jiti mezi cizí lidi na službu. Moje první služba byla ve vesnici ve mlýně. Dobře jsem se měl, rádi mě měli, a přece se mi stýskalo; utekl jsem domů, do chudoby a bití. Otec s prutem v ruce musel mě hnáti zpět do mlýna. Tam jsem měl na starosti nanositi dříví a vodu do kuchyně, krmení čtyř krav a jednu bílou kobylu voditi na pastvu kolem rybníka. Pobyl jsem ve mlýně od jara do vánoc. Když mně bylo 14 roků, sloužil jsem u sedláka v Oujezdci. Tam jsem jezdil s voly. Jedenkráte mě sedlák poslal s vozem pro hlínu. Když jsem jel s nákladem hlíny zpět, bylo to do kopce, voli zastavili a že dál nepotáhnou. Dal jsem kameny za kola, by vůz nejel zpět a přepřáhl jsem voli u oje. Vyměnil jsem jich místa. Potom jsem jen křikl a voli zas volně táhli. Když jsem zajel do dvora a sedlák viděl změnu volů při oji, přivítal mě s nadávkami a zbil mě tak, že doposud na to pamatuji.
Člověk byl doma mezi vlastními lidmi a neměl u nich žádné žádné ceny.
Když mi bylo 17 roků, to jsem zase sloužil v Bohounovicích. Vezl jsem na bryčce s párem koní panímámu a děti na posvícení až za Sázavu. Jel jsem s kopce a koně bryčku nemohli udržeti, proto jsem použil brzdy na kola. V té chvíli oj praskla ve dva díly.
Ještě bylo štěstím, že to neporazilo koně. Oj nám spravil kolář ve vesnici, kde bylo posvícení.
Když však jsem přijel domů a selka pověděla sedlákovi o té nehodě, jest to div, že mě nezabil. Snesl bouři hromobití na moji hlavu.
A když mi bylo dvacet roků, dělal si nárok na mou službu, jako ochránce jeho zpuchřelé říše, císař a král Franc Josef Procházka. Po dvakráte u odvodu ani se se mnou mnoho neobírali. Po třetí však, když jsem ve své nahotě stál před lékařem, poručil, bych před ním 'špacíroval'. Když se mu zdálo, že můj pochod postačí, zavolal mě zpět a pravil: "Tak, co chceš býti voják anebo zůstati doma?" Při tom se usmál. "Mně se líbí koně a chtěl bych ke dragounům," odpověděl jsem mu. Věděl jsem dobře, že vojákem nemohu býti, že jsou moje obě nohy "levé". Lékař odvětil: "Víš co, běž raději domů."
Nu, když jsem se tak lehce zbavil služby co obránce rakouské říše, pomýšlel jsem na ženitbu. To jsem sloužil v Hryzeli u Zásmuk. Pojal jsem za manželku Josefku Joštovou z Krůt. Bylo to r. 1891. Roku 1941 slavili jsme v kruhu rodinném a našich přátel 50-leté slasti a strasti manželského života. Po dva roky po svatbě podělkovali jsme oba u sedláků.
Rolník, u kterého jsme též pomáhali, vyprodal statek a odjel do Ameriky. Byl to Jan Kolenský z Horních Krůt. Kolenský se usadil v Neshoto, poblíže Manitowocu a zakoupil v těch místech farmu o 180 akrech. Napsal nám, že potřebuje pracovníky, a že by nám vyplatil cestu, což bychom si pak mohli prací odpracovat. Jako posel seslaný z oblak, tak na nás účinkovala zpráva z Ameriky. Jakmile jsem měl povolení k odjezdu v ruce, zaplacenou vojenskou daň dvanácti zlatých a přeplavní lístek, vypravili jsme se na cestu. Bylo to na počátku května 1893. Právě tři neděle před tím narodil se nám syn. Povozem z Krůt jsme jeli do Kouřimi, a z Kouřimi pak po železnici jsme se dostali do Prahy a odtud do Hamburku. V Hamburku jsme museli pobýti po dva týdny, neboť tam v té době zuřila nějaká nakažlivá nemoc. V hotelu, kde jsme byli, každodenně lékaři konali prohlídku. Pak nás nalodili na menší loď, která nás dopravila k mořskému kolosu "Fürst Bismarck", a po šestidenní bouřlivé plavbě jsme spatřili sochu Svobody v newyorském přístavu. Tenkráte jsme nevěděli, jaký význam tato socha má — až teprve, když brzo po usazení se přišly do našich rukou časopisy pana Geringra "Amerikán" a "Duch Času", naučily nás znáti její význam. Nejen to, tyto časopisy a kalendáře otevřely naši mysl poznávati skutečný život. Co jsme dosud znali? Pouze úděl práce a každého poslouchati, od faráře až po sedláka, kde se pracovalo za kus chleba. Ovšem, poslušnost je krásná ctnost, je-li též odměněna patřičně. Nám za ni býval nedostatek a utrpení údělem.
Z New Yorku za tři dny jsme přijeli do Manitowocu. Když jsme slezli z vlaku a rozhlíželi se kolem, jedna Němkyně k nám přistoupila a ptala se, co hledáme. Řekli jsme, že bychom rádi zašli na kávu, zda jsou zde též Češi. Ihned nás zavedla do hostince Václava Krajníka, který vedl též strávní dům.
Po kratším odpočinku a rozmluvě s krajanem Krajníkem tento zavolal do půjčovny koní a povozů. Přijel kočí a odvezl nás ke Kolenským, šest mil vzdáleným od Manitowocu. U Kolenských bylo dosti práce pro dost pracovitých rukou. Já i moje žena s chutí jsme se pustili do práce. Na farmě bylo 60 kusů dobytka, osm koní a mnoho dobytka vepřového. Musil jsem dojiti osm krav denně. Z počátku mi dojení nešlo. Více mléka jsem měl v rukávech, v obličeji a po zemi, než v nádobě na mléko. Jídla bylo více než dost. To nebylo jako v Čechách u sedláka, kde jen tak, že se člověk najedl.
Za obrovského býka řezník tehdy nabídl Kolenskému $17. On ho raději zabil a nadělali jsme vuřtů plný škop. Ještě nežli šel jsem spáti, několik jsem jich vždy schrupl. U Kolenských jsme pobyli dva roky. V tom čase nám zemřel synáček. Já měl na měsíc 10 dolarů a žena pět.
Odstěhovali jsme se do Manitowocu a od té doby zde bydlíme. Začal jsem pracovati v klihárně krajana Stupeckého. Tenkráte se platilo 10 až 12 a půl centu na hodinu. Práce to byla velice namáhavá a ne právě příjemná; bylo nutno stále se obírati s odpadky kůží. Však pobyl jsem tam až skoro do doby, kdy klihárna více nepracovala. Stále jsme pomýšleli postaviti si své vlastně obydlí, proto jsem se pustil do stavby, když jsem měl našetřeno 800 dolarů. Deset let to trvalo, než se nám ony peníze sešly. Šest set jsem dal za lot a se dvěma stovkami jsem se pustil do stavby. Krajan Čadek, dobrý a levný řemeslník, postavil nám náš vlastni domov. Zůstal jsem však dlužen 1,400 dolarů! Ovšem v dnešní době ona stavba by stála mnohokráte více. Nemáme nazbyt toho pozemského jmění, máme ale střechu nad hlavou a to uspokojení, že žijeme z užitku naší práce.
Když jsem přestal pracovati v klihárně, dostal jsem práci na lodích, čistění a při správkách, a to již jsem dostával 17 a půl centu na hodinu. Netrvalo to dlouhý čas a zaplatili jsme váznoucí dluh na domácím krbu. To již jsme si drželi krávu a každý rok se zabil pěkně vykrmený štětináč. V té době se nám narodily dvě děti, syn a dcera. Syn zemřel. Dcera jest vdána v Lima Center ve Wisconsinu za Earl Reese. Mají obchod se smíšeným a střižním zbožím. Prošla zdejší vyšší školu a učitelský ústav v Milwaukee. Než se provdala, po sedm roků vyučovala školu. Nejprve po dva roky na farmářské škole, a po pět let v Manitowocu. I když se provdala, jeden rok učila v Lima Center.
Stále jsme chtěli za sebou do Ameriky povolati příbuzné, však žádný nechtěl tak daleko z domova. Proto se nám v první době stýskalo a nemínili jsme složití své kosti v Americe. Dělali jsme si představy, že až si zahospodaříme peníze na pár pěkných straček, pluh, vozík a pár korců polí, že se vrátíme tam, odkud jsme přišli. Však stále nebylo peněz nazbyt. A když jich něco bylo, Amerika již nám přirostla k srdci.
Vyplatili jsme cestu synu mé sestry, který sem přijel v roce 1911. V tom též roce přijela pak jeho sestra, která se hned provdala za Josefa Sladkého, který toho času pracoval na farmě u Ely v Iowě. Po mnoho roků žijí v Manitowocu. V roce 1912 přijela druhá sestra jejich, a ta se provdala v krátkém čase za Karla Šindeláře, známého národního pracovníka. Ta však již po několik roků spí věčný sen.
Též jsme sem povolali ze ženiny strany od bratra dceru, která je provdána za Josefa Marka. Vlastnili po mnoho roků hostinskou a strávní živnost.
Nebylo by to všechno, kdybych se nezmínil, že před lety mnoho našich přistěhovalců nalezlo pod naší střechou útulek, a mívali jsme dosti zábavy. Bylo by to veselé vypravování. Též nás poctili svojí přítomností v minulé světové válce důstojníci z Francie, pan Vojta Beneš, a jiní revoluční pracovníci. Význační naši herci z Chicaga, pp. Krejčí, Prokop a mnoho jiných a dam, a operní pěvec pan Luka též byli pod naší střechou návštěvou.
Vrátím se ještě trochu do minulých let našeho života: Všichni z mých pět bratrů byli vojáci. Jeden z nich, František, přišel o život při vojenském cvičení. Byl u dragounů v Čáslavi trubačem. Když při cvičení troubil na svůj nástroj, důstojník šlehl jeho koně, bratr s něho sletěl a byl na místě mrtev. Na první světové válce se podíleli dva z mých bratří se svými syny.
Z domova si přinesli do světa právě jako já chuť k práci a dvě zdravé ruce, a domohli se všichni přiměřeného majetku. Po první světové válce koupili pole z rozparcelovaných statků.
Moje žena se narodila 18. března 1870 též z chudé rodiny, a v mladém věku musela si vydělávati svůj vezdejší chléb. Měla tři bratry, jeden z nich zemřel mlád, jeden žil v severních Čechách.
Jsem zakládajícím členem řádu Manitowoc č. 115 Západní Českobratrské Jednoty od roku 1901. Já i manželka přináleželi jsme k Národnímu sdružení za minulé války a všemožně se podíleli na osvobozovací práci. Též i v této době přináležíme k Sdružení, a pokud poměry naše nám dovolují, hledíme pomoci jak našemu odboji tak kupováním válečných úpisů, aby co nejdříve ony šelmy německé a japonské byly zdolány. Všechen náš pobyt v této naší krásné a milované nové vlasti jsme prožili zde v Manitowocu, a dva roky v Neshoto u Kolenských. Po pět let jsme bydleli v nájmu u krajanů Bártů. Platy byly tehdy malé, však živobytí bylo laciné, takže i při sporém výdělku něco se ušetřilo. Když jsme měli svůj vlastní domek, chovali jsme si krávu, čuníka a slepice. Tenkráte bylo kolem dost místa pro pastvu.
Veselých příhod mezi námi přistěhovalci bylo dosti, družné srdečnosti také. Tenkráte jsme se scházeli velmi často v obydlí. Jednou u Kouřilů, Vobořilů, Michalů, Skalů, Jarošů. Koupila se bečka piva, nějaké uzeniny, zpívalo se a hrálo na tahací harmoniku dlouho do noci. Osmička piva byla tenkrát za 75 centů, takže i při malých výdělcích si každý mohl dopřáti dobrého moku. Jedenkráte právě u nás v domě se pořádal takový společný "dýchánek". Krajan Kouřil — již několik roků ho kryje zem — měl, jak se říká, "mušku". Byl čas, aby se společnost rozešla, trochu se prospati pro příští den. Kouřil však byl právě v nejlepší náladě, proto Jaroš jej popadl a vynesl ven, posadil do kolečka, v jakých se vozívala hlína. Pak ho dovezl až k jeho domovu a tam jej vyklopil. Potom oklikou po chodníku Jaroš přitáhl zpět kolečko. Jaké však bylo jeho překvapení, když přijel zpět. Kouřil již si pochutnával zase na pěnivém moku, který v soudku zbyl. Utíkal k nám co mohl, aby byl zpět dříve, nežli Jaroš.
Za světové výstavy roku 1933 též jsme navštívili Chicago a prohlédli jsme si závod pana Geringera. My ovšem nazýváme to školou, co pro nás časopisy Geringerova závodu učinily a co ještě dnes konají. Hned druhý rok po našem příjezdu do Ameriky, když jsem začal pracovat v klihárně, začali jsme časopis "Amerikán" odbírati a též "Duch Času" později. Ovšem nyní zrak již tak neslouží a není více té paměti, však se nám zdá, že tento časopis je solí našeho života, jak si jsme naň navykli. To, když tenkráte jsme se s manželkou domlouvali, jaký časopis budeme čisti, vybrali jsme si "Amerikán", který nám pak počal otvírati mysl pro poznání pravdy. Kalendáře "Amerikán" jsme nikdy nepropásli a vždy jsme jej vždy velice pochvalovali pro poučnou a zábavnou četbu.
Každého roku v letě jsme vždy zde měli výlety od řádu a rozličné zábavy.
Okolo nás jsou tovární budovy na aluminiové nádobí, nyní ovšem vyrábí vojenský materiál. Vedle jsou usazeni v barácích vojáci-námořníci a co by kamenem dohodil jest loděnice, kde se teď staví ponorky. Proto smutno nám není v tomto okolí. Přejeme si jen, bychom ještě se dožili toho, by naši američtí vojáci vítězně se vrátili z války, a aby osvobozena byla naše stará vlast a zavládlo bratrství a mír na světě.